(věcný, suchý, heslovitý souhrn událostí kolem Sopot a tohoto webu naleznete v sekci NOVINKY)

Všichni měli velká očekávání. Rock Café v novém, slibné téma, po delší době zase vidět oblíbené hvězdy... Pár z vás nám plakalo na ramenou, že 26. 10. nemohli, a chtěli vědět, jaké že to bylo. Nuže:

 

První očekávání naplněno nebylo. Kolaudace proběhla teprve v den našeho koncertu, a to ještě ne zcela úspěšně, takže nové prostory pokřtila svým koncertem skupina Levellers až 10.11. Všeho ostatního však bylo dost. Večer uvedli spříznění Eclipse svěžím půlhodinovým setem. Po nich nastoupili All Tomorrow's Parties Band, kterým omezený časový prostor dovolil asi 40 min. Váš bardzo cool band svou show otevřel tradičně malou forbínou. Tentokráte jemným hlasem maminky rockové princezny zazněl do temného sálu popis tradiční české zabijačky. Dekadentní text dokreslovala záměrně snížená kvalita záznamu, která atmosféru podtrhovala. Na scéně viselo na trojnožce vyvrhnuté prase, ze stropu pak jaterničky, jelítka a špekáčky. Řezníci ze Sopot, jako jeden muž, v sestavě rozšířené o přítele Huga (perkuse), nastoupili v tradičním úboru cechu řeznického. Takové přijetí jsme ale ještě nezažili! Publikum nás přivítalo jako hvězdy první kategorie, které znáte z titulek tabloidů. Jen houšť! Set byl tematicky orientován na adorování prasete, jakožto zdroje mnoha pochutin, oslavu české tradice a savoir vivre vůbec. Plné Rock Café nadšeně reagovalo na dnes už hitovky jako je Poslední branec, Frankovka (které se samozřejmě nejlépe hodí k prorostlému vepřovému :-] ) a Modrý příběh, které zpívalo spolu se Šéfem. Zaujaly ale i nové skladby jako V úterý nahoře bez a Jsme tady proto, které měly premiéru. Jako malou připomínku a zároveň ochutnávku těm, kteří si nechali ujít naši stadiónovou show, jsme zahráli pár pecek ze Sokolského Sletu.

Takže díky, vepřovému zdar a bůček na to!
S umaštěnou hubou,
váš Jezz.

V pátek se konal VIP konspirativní a konspirační večírek. Jak víte, na našich stránkách jsme ohlásili promítání, ale místo zůstalo utajeno do poslední chvíle. Ti z vás, kteří napsali, že by se rádi tohoto výjimečného soirée zúčastnili, dostali email s instrukcemi jen pár dní před akcí. Vstup byl volný, přesto každý dostal vstupenku, protože se losovalo o naše CD. Díky vstupenkám víme, že se nás tam narvalo přes 60! Přes drobné technické problémy způsobené nefunkční místní technikou se večer velmi vydařil. Ze Strahova jsme měli asi 4 hodiny materiálu, který Rum neboli Pejsek naprosto neuvěřitelně profesionálně sestříhal do hodiny a půl. Zejména impozatní byl začátek, kdy se prvních půl hodiny smíchy váleli úplně všichni. Uvažujeme o krátké verzi i pro web, ale buďte trpěliví, protože Pejsek je jenom jeden a jeho kapacity nejsou nekonečné. Bylo to fantastický, skvělá atmosféra, výborná zábava, bardzo cool hřejivé pobytí pospolu.
26. 10. 2006 se na vás těšíme v Rock Café, budou tři kapely, velký téma, obrovský kulisy. Hugo přislíbil sebe i perkuse, takže velká produkce. Mějte se a hlavně - tužte se!
(Jezz.)

Bratr Jezzlen to ve svém deníčku popsal do detailu. Já už jen dodám, že to prostě byl vrchol recese. Všichni, počínaje Produkcí (JindraRíša) a konče hostujícími muzikanty, se toho zhostili náramně. Naši zábavně-hudební koncepci jsem zkrátka dotáhli na úroveň, která se vymyká běžným měřítkům. Stříhám ty 4 hodiny videa, co mám z akce v kompu, přidávám titulky a prolínačky hvězdou a říkám si, že bychom za to měli dostat nějakou cenu. Třeba za nejabsurdnější angažovaný dokument, nebo tak něco ;))). Až to dostříhám, tak si uděláme masivní promítací party, a pak uděláme nějaký the best of sestřih, který si tady budete moct pustit. Doporučuju!:)

Jinak skvělý pocit mám taky z toho, jak jsme rozšířili řady spřízněných duší o skvělé muzikanty Verču a Huga. Mimo jiné to znamená, že ani po mnohaletém sopotím soužití ještě nejsme úplně mimo obecně přijímanou realitu a najdou se jedinci, kteří nejen že nám rozumí, ale dokonce je to s námi baví ;-)). Každopádně, nápad použít v Sopotech perkuse už jsem měl dávno, protože jsme s Hugem v jiných projektech spolupracovali s velmi (ehm) spokojeným úsměvem na tváři, ale nějak to zapadlo. A vida, teď to vypadá, že na příštím velkém koncertě máme milého hosta! Kdo si počká, ten se dočká...

Zkrátka, řečeno s klasikem - bylo a JE to velký.

NAZDAR!

(rum)

Milý deníčku, roztřesenou rukou začínám zaznamenávat věc, do které nás svedl snad sám aštar. Je neděle a trosky našich těl, v některých případech doprovázené rozjitřenou myslí, putují z Třebýcina Open Air, kde jsme hráli na svatbě Mandy a Miguela, do Prahy. Moje tělo putovalo už v noci, takže příběh chlapců pouze převyprávím. Vstali časně zrána, po několika neklidných hodinách (možná minutách) spánku a po občerstvení vyrazili. Cestou se jeli vykoupat, neb bylo vedro. Ovšem došlo k závadě na vozidle. WhiteHouse se rozloučil s výfukem. A to rasantně, hned za motorem. Z luxusní limuzíny se ze vteřiny na vteřinu stala vzteklá bestie závodních okruhů. Ztratila zábrany, polovinu výkonu, soudnost ohledně spotřeby, hlučnosti a exhalací. Šéf, Ríša a Klobouk jsou ale kovaní hudebníci - takový správný muzikant je totiž muž (v extrémních případech žena) mnoha profesí. Automechanik je jednou ze základních. Najeli si na chodník a výfuk přidrátovali. Neptejte se mě jak. Krom této příhody proběhnul zbytek neděle relativně v pořádku, víceméně ve znamení rehabilitace, relaxace a revitalizace. Týden soustředění završený svatebním mejdanem na nás totiž zanechal nepřehlédnutelné stopy.

 

Pondělí 3. 7. 2006: Vzhůru na Rošišák!!!

Je pondělí, je zbytečně brzo ráno a já si beru kytaru a vybíhám před dům, kde do ranního rozespání duní highly-tuned-WhiteHouse. Zdravíme se úsečně a neklidně. Je to tady: jedem na Strahov! Cestou se dozvídáme, že Hugo má zdravotní potíže a dneska určitě nebude a možná nebude vůbec! Monitorujeme pohyb Veverky a Veroniky. Monitorujeme pohyb Míry, našeho zvukaře. Mlčky se řítíme ranním oparem. Přijíždíme na Strahov a hledáme ten pravý stadion. Ok, máme to. Dneska ještě nejsou badge, nebudou potřeba. Pejsek tasí zapůjčenou videokameru a Šéf se promptně nadechuje k prvnímu ze svých mnoha zpravodajských vstupů. Dojíždíme k jednomu ze vchodů a hledáme podium. Najdeme docela pěkné, leč malé podium v rohu stadionu. Ne, to není naše, asi pro kamery. Naše je v čele stadionu, výš. Jsme tady. Tady to bude. Podium je nakloněné. Ocitli jsme se na šikmé ploše. A před tím mě maminka vždycky varovala! Pan Klobouk by to rád spravil, je velmi šikovný a nemá rád fušeřinu. Pan Ríša, styčný důstojník, telefonuje. Telefonuje prakticky nepřetržitě. Zdá se, že mu to nevadí. Podium někdo opraví. Nikdo neví kdy. Myslíme si, že bychom měli zkoušet a nacvičovat spolu s cvičenci, takže začínáme stavět. Nosíme ukrutně těžké kejsy s monitorama, párákama, rackama a jako bonbónek: s krásným Crest Audio pultem, velkým a těžkým jako hovado. Osmichlapovka. To vše nahoru na tribunu, dobrý den, děkuji. Během nějaké hodinky je všechno postavené, zapojené, z větší části zadrátované. Svačinářka Jezz vybaluje a rozdává obložené chleby. Očičko odjíždí k Hugovi pro perkuse a cestou nakupuje vodu - během dopoledne jsme se již poučili, že co si nezařídíme, to nemáme, a že na rozpáleném stadionu bude fakt velký vedro. Zvukař Míra se snaží neustále a neúspěšně spojit se zvukařem stadionu. Musí totiž dojít k propojení našeho odbaviště s řídím centrem stadionu, aby se naše produkce dostala do zářičů (zářiče = stadionové ozvučení, pozn. red. znalec strah. slangu). K tomuto propojení je nezbytných 200 metrů symetrického vedení. Nemůžeme si ani drnknout, na ploše se nacvičují hromadné skladby. My nikoho nezajímáme. Opalujeme se, masérka Veronika masíruje nejprve pana Klobouka, pak se dostane i na mě. Ostatní závistivě přihlíží. Dostávám opravdu dlouhou, uvolňující masáž. Vrním blahem. Pan Ríša neustále telefonuje. Pan Očičko taky telefonuje. Zařizují trička pro naše vystoupení a pro naše hostesky, ochranku, crew, badge, propustky pro auta, foťáky, kamery, obsluhu k nim, catering a já už nevím co. Šéf zjišťuje, že jeho luxusní aparát Fender BluesDeluxe r.v. hodně dávno nehraje. A chytá rádio v nesnesitelné intensitě. Dostává se do nepohody a používá slovíčka. Nakonec taky telefonuje. Sjednává si opravu. Zjišťujeme, že ačkoli 200 metrový kabel měl zajistit zvukař stadionu, nezařídil ho. Potutelně se usmívá a zapírá. Míra jde do paniky. My už tam jsme. Míra je ovšem profesionál každým coulem a během několika minut telefonuje. A shání kabel. Šéf a Míra odjíždějí pro kabel, opravit combo a vyzvednout záložní. My si povídáme, čteme, opalujeme a okukujeme cvičenky (chlapci) a cvičence (Veronika). Šéf přijíždí se svým starým Fender Deluxe 112, ačkoli lampáč hrál v servisu bez chyby. Zapojuje a nehraje! Ani jedno. Někteří jsme lehce nervózní. Pak zjistíme, že přímo v rohu stadionu je výkonný vysílač rádiových vln. Do prdele! Míra se snaží spojit se zvukařem stadionu, má kabel. Já mám nápad. Šéfovu kytaru zapojuji přes Větývkův basový multiefekt. Nastavuju nějaký zvuky a jde to. Hurá. Míra mezitím natahuje kabel sám, už na to nemá nervy. Jdeme Na Závěrku na pivečko a oběd. Je pozdní odpoledne a ještě jsme si nebrnkli. Pejsek přivezl nějaké plachty, aby nám nepražilo do nástrojů. Pejskovi ovšem nefungují jedny klávesy. Zrovna ty důležité, na kterých stojí Kmochovo tajemství, které budeme hrát. Ne že by ho to překvapilo. Telefonuje, vyjednává expresivně expresní servis a na otočku opět provětrává BílýDům. K večeru už jsme zpruzení, stále jen čekáme. Vyjednáváme si ostrahu a odcházíme na jídlo a pivo, máme se vrátit v deset, pak prý bude čas na naši zvukovku. Odcházíme na Desítku na Strahovských kolejích, kde jsme párkrát hráli a máme na ní pěkné vzpomínky. Sedíme venku na trávě a popíjíme, necháváme se ovlažovat vánkem a vyprávíme si příhody. Například o tom, proč se jmenujeme Sopoty a jak jsme se dostali k tomu hrát na Strahově. Míra i Verča napjatě poslouchají. My taky, vypráví totiž pan Ríša a to je nějaký vypravěč. Je to na záznamu, možná to unikne střihačově ruce a vy to uvidíte. V deset se vracíme na stadion. Cvičenci stále cvičí. Zkouška se posouvá. Ve čtvrt na dvanáct dostáváme 10 minut. Rychle hrajeme a nastavujeme zvuk na podiu. Za deset minut nejde nic stihnout. Pak nás zastaví. Čekáme, je asi za deset dvanáct, když dostáváme signál, že teď můžeme a máme čas. Než se dostaneme k brknutí náhle spadne proud. Atmosféra nepopsatelná. Bude po té ráně vůbec něco z našich věcí ještě někdy fungovat???

 

Úterý 4. 7. 2006: Projížděčka a generálka

Scházíme se stejným způsobem, ve stejný čas, tentokrát i s Hugem, je mu líp. Proud není nahozenej! Ríša furt telefonuje. Jsme fakt nasraný, ještě nemáme nazvučeno a furt to vypadá, že na to nebude vůbec čas, na stadionu se stále zkouší hromadné skladby! Dole jede projížděčka, do které už bychom měli hrát. Nemůžeme. A přitom fakt chceme, abychom si mohli domluvit signály atd. Pouští nás ze záznamu, je to docela ftipný. V deset přichází zpráva, že elektrikář je na cestě. Mezitím se spojujeme s osvětlovači, které Míra i Ríša znají. Bohužel, oni nás připojit nemůžou. Elektrikář přichází až v půl jedenácté, ale za to nám přitáhne 16 A, takže lepší. Fofrem se zapneme a po dohodě zkoušíme zkoušet se cvičenci. Dostáváme po poledni krátký čas, kdy si konečně můžeme udělat 15 minut zvukovku. Míra pobíhá po stadionu a mobilem mi telefonuje korekce na pultu: písnička > telefon > úprava šavlí > písnička > telefon > úprava šavlí > písnička > telefon > poslední úprava. Toť vše. Takhle se dělá zvuk pro 17 tisíc lidí! Do zářičů, bez basů, do mona, s do prdele velkým zpožděním.

Přesto jsme stadion opouštěli s mnohem lepším pocitem a cestou na oběd Na Závěrce jsme řešili, kdo bude tak hodnej a dojede pro hotová trika a další věci. Někteří workoholici (nebudu jmenovat, byl to Pejsek a Cartoon Samurai a myslím i Hugo) šli do práce; Veronika, Šéf a já jsme měli v plánu chatu kousek za Prahou, bazén, relaxace. Po společném obědě jsme se tedy rozprchli, my rozjeli WhiteHousem, cestou nakoupili nějaký jídlo, pití a Mateřídoušku a zmrzlinu. Na chajdě jsme sebou plácli do bazénu a na lehátka. Po několika hodinách nicnedělání, popíjení piva a slunění se, jsme zase vyrazili zpět. Ovšem zatímco Šéf spal ve stínu, já s Veronikou jsme se smažili na slunci. Pocítili jsme příznaky úpalu. V mírném stresu jsme dorazili na Strahov a šli si namočit hlavu. Ostatní dorazili v různě dobré pohodě, na pana Klobouka lezla chřipka, bylo mu blbě a to měl chudák ten den narozeniny a oslavu s rodinou prospal. Ukázalo se, že si budeme moct zahrát i úvodní program, což nás potěšilo. Celý I. program 14. všesokolského sletu byl totiž uveden 20 minutovým blokem 6 písni v našem podání. 3 naše, 3 sokolské, námi předělané. Z našich skladeb jsme hráli Kmochovo tajemství, Chtěl bych zažít velkou slávu a Posledního brance. Předělané sokolské byly: Lví silou (laděná do řádského bigbítu, ta se líbila až tak, že jsme ji museli hrát i jako znělku), Spějme dál (laděná do funky až latin) a Hoj vzhůru pestrý sokole (hozená do ska-punku, se super fórem na začátku). Vzhledem k výše uvedeným indispozicím jsme to ovšem neodevzdali podle našich představ. Po vzájemném pokárání jsme si odpřísáhli, že takto ne. V dalším programu jsme hráli po čtyřech hromadných skladbách k odchodu cvičenců z plochy a před finálním slavnostním nástupem. Hráli jsme témata ze skladeb Cowboy killed a man, To ta helpa, Jára běží o život, Víření a Lví silou. Tyto úryvky jsme zahráli dobře, vychytali si poslední detaily signálů a vše bylo ok. Večer skončil opět až po půlnoci. Celkem vyřízení jsme zamířili neomylně do nálevny. Nakonec ale nešli všichni, srabi. Ovšem šel pan Klobouk, Šéf, Veronika a já. V půvabném nonstopu jsme oslavovali Kloboukovy narozky, všechno prodiskutovali, a že toho bylo hodně, trvalo to do čtyř do rána.

 

Středa 5. 7. 2006: I. program XIV. Všesokolského sletu na Rošického stadionu v Praze.

Dopoledne jsme se vzbudili vedrem, s kocovinou. Se Šéfem jsme rozvážně a zdravě posnídali a lehce si procvičili večerní program, pro lepší pocit. Upekli jsme nějaký jídlo, poobědvali jsme a vyrazili na Strahov. Už po nás chtěli badge, všude spousta lidí, organizátorů, policistů a všeobecných davů Sokolů. I přes závoj kocoviny jsem pochopil, že jsme součástí něčeho většího. Sešli jsme se u podia v dobré náladě. Přišly hostesky, přišli crew, foťáci, kameráci a blíže nezařaditelní kamarádi, kterým Pejsek pružně přidělil všelijaké funkce. Oficiální začátek programu byl ve 21:00. V cca 20:35 jsme měli začít my, abychom vytvořili atmosféru. Začali jsme hrát do bzukotu usedajících lidí, slunce stále ještě pálilo, vzduch voněl létem a očekáváním. Hrálo se nám krásně, byla v tom ta krásná radost. Kamarádi nám tleskali, pár Sokolů taky a dokonce i někteří diváci. Užívali jsme si to! Po odehraných dvaceti minutách jsme měli chvilku pauzu, obejdovali jsme kolem, koukali, fotili, chodili čůrat a tak. Dozvěděli jsme se, že jsme nebyli moc slyšet, což se pak ukázalo jako dramaturgický záměr. Znělky jsme hráli jako bozi, včetně cukrbliků na kamery, které nás ovšem nakonec nesnímaly. Zajímavé to ovšem začalo být až zhruba v půlce, kolem desáté, kdy se konečně natolik setmělo, že osvětlovači vypnuli hlavní osvětlení stadionu (ta čtyři obrovská hnízda v rozích stadionu, která připomínají osvětlení operačního sálu) a začali svítit na akci instalovaným osvětlením. Díky známostem Ríši a Míry jsme měli i my nějaké osvětlení. Takže zhruba na To ta Helpa to přišlo. Po hromadné skladbě celý stadion zhasnul a rozsvítily se pouze boďáky na nás. Super bylo, že píseň Tota Helpa zrovna strašně zafungovala. Vyprovázeli jsme s ní cvičence skladby Slovensko, do toho! a Slováci do ní krásně odtančili a bylo vidět, že si to užívají. Celý stadion tleskal do rytmu (půlka do toho našeho, půlka do toho o 1,5 sekundy zpožděného :-). Závěr naší produkce obstarala ultimativní skladba Víření. Vznikla čistě na zakázku pro Slet. Jsou to koně. Ano, heavy metal. Při jejím vymýšlení (které trvalo asi 10 minut, včetně aranže) i produkci jsme se královsky bavili. Je patetická, silná, bojovná a hrdá. V rámci sletu sloužila k nástupu elitních cvičenců k závěrečné gala skladbě. Rvát do plnýho stadionu koně bylo asi nejvíc, co kdo mohl kdy zažít. Bylo to nejvíc.

 

Bezprostředně po dohrání posledních tónů jsme se spontánně objali, dali jsme to! Všechno klaplo, žádný technický potíže, žádný muzikantský potíže, paráda! Začali jsem rychle uklízet, abychom se dostali na afterparty co nejdřív. Rychle jsme si obstarali nějaký pivka a lítali jsme s krámama. Čekalo nás naložit dva plný Transity, odvézt je a sejít se někde v hospodě s kámošema. To přeskočím a jen se zmíním o krásný chvilce, kdy už úplně na závěr, skoro jsme měli sklizeno, stadion prázdnej, zachrčela vysílačka a z ní unaveným hlasem jednoho z organizátorů zazněla slova díků a uznání. Do prázdnýho stadionu jsme nám všem zatleskali a z vysílačky v odpověď zazněl smích, ze kterého bylo slyšet, že jeho majitel je taky rád, že je to za námi a že to dobře dopadlo.

Oslavný večírek začal až ve dvě v noci, někde u Míráku. Nekompromisně jsme začali panákama, abychom neusnuli. Očičko opět vytáhnul kameru a sdělovali jsme si nesdělitelné pocity plné euforie a uvolnění. Zdržím se popisu bujarýho večírku, jenom stručně konstatuji, že když nás v pět ráno vyhodili, vzali jsme si tágo a jeli do jednoho oblíbeného nonstopu, kde jsme již ve výrazně komornějším obsazení večírek v půl desátý ráno ukončili.

Bylo to velký!

(Jezz.)

Tradiční soustředění na hoře Melechov nabylo nového rozměru s novými úkoly, které byly k řešení, stejně jako s novými tvářemi, které byly k zpestření. Soustředění bylo ve znamení četných příjezdů a odjezdů, což působilo na dvorečkovou nemoc jako vitamín C na kurděje. Tedy blahodárně a preventivně. V sobotu jsme zrána provedli nutné úpravy několika místností, nainstalovali všechna ta elektrofonická zařízení, zprovoznili soundsystém v altánu, vyčistili bazén a během krásného dopoledne postupně zabydlovali milované místo. Já jsem využil nekompletního teamu a v mezičase si zařádil s pájkou za účelem opravy mnoha metrů kabelů. Později odpoledne, když bylo vše nachystané, tuším Veverka zastoupil mámu a uvařil chutnou a výživnou krmi, po které jsme si v altánu hodili dvacet. Dvacet se postupně překulilo do menšího odpoledního večírku, neb při chybění bubnů špatná chra. Večer měla přijet Verča, která měla při našem vystoupení na sokolském sletu zastoupit pana Větvičku, jenž bohužel druhého srpna odjížděl na pár měsíců do Mozartova města. Ale protože hráli Unifiction (kde Veronika hraje) v blízkém Humpolci, udělali jsme si výlet, mrkli na hyperenergickou produkci Unifiction, dáli pár piv a Verču si dovezli osobně. Těsně před námi dorazil i pan Klobouk, který měl ten den taky kšeft. Byli jsme téměř kompletní. Z radosti jsme se opili. V neděli měl přijet Hugo, který měl v sobotu taky kšeft. Měl přijet ráno, ale...no měl větší kšeft :)... My už jsme hráli, neb jsme museli ještě udělat novou věc pro sokoly. Odpoledne jsme pak už i s Hugem nahráli postupně všechny znělky mezi hromadné skladby. Večer jsme strávili pod hvězdami v družném vyprávění pokleslých muzikantských historek. Některé byly až tak pokleslé, že z nich poklesla Veronice ve slabých půl třetí hlavička :). V pondělí jsme nahrávali skladby na intro programu a já následně míchal a Očičko kompletoval CD. Časově to bylo poměrně vyhrocené, takže když konečně CéDéčka odjely spolu s Hugem a Verčou do Prahy, vyčerpáni jsme sotva dolezli do altánu. V úterý a středu jsme vymýšleli a sehrávali skladby na svatební párty Miguela a Mandy, kde jsme měli hrát v sobotu. Dali jsme si krom naší produkce na objednávku taky kusy jako Perfect Day nebo When I'm 64 a samozřejmě Somrák Čas, na který jsme si s pejskem prohodili nástroje.

 

Ve chvílích, kdy jsme nehráli, jsme podnikali výpady ze dvorečka. Byli jsme na výletě ve vodní lodyze, navštívit camp, v klubu, v kasinu zahrát si ruletu, u Marie, kde je teď nějaký spolek, ale zase tam je bezvadná pani, která nám ukázala z který pípy teče Bernard 11°, kterej jsme si pak točili sami, a v lese a taky u aštarovy nesmírný lodě a v mixéru, kterej se všem strašně líbil a tak vůbec. Jako vždy, zase vařil máma a zase to bylo lepší než minule. Ke svačinám byl tradičně rum s kolou, který nikomu nechutná, ale který všichni pijou. Počasí bylo zpočátku báječné, ke konci týdne se pokazilo, což nám kazilo dobrou pohodu, protože mixér je mixér a vodní lodyha je vodní lodyha. A do toho všeho pan Větvička neustále pracoval, protože je na rozdíl od nás alkoholiků workoholik. Chudák. A taky furt jezdil do Prahy. Moc si to tím pádem neužil. A byl moc hodnej a půjčil Verče nejen svůj impozantní Marshall SuperBass, ale aj elegantní Mázlovku, basičku. Verča ze začátku prakticky nemluvila, jenom poslouchala - jako kdyby bylo co :) - ale ke konci týdne se osmělila a řekla nám i pár příběhů (teda, až po křížovém výslechu...). Hugo, ačkoli pobyl krátce, problémy s asimilací neměl a v mixéru ihned zaujal klíčové místo, Ve čtvrtek se vrátila Verča, aby v pátek zase odjel Větývka, ve čtvrtek jsme tedy řešili pecky na svatbu a v pátek slet. V pátek večer ještě odjel Očičko, takže rozlučkovou párty jsme rozjeli v oslabení. Došla Gabriela, takže jsme večer dedikovali rumu (a ...ehm...šampaňskému). V sobotu jsme se přesunuli přes Pyšely, kde jsme nabrali Větývku, přes Prahu, kde jsme nechali Verču, na svatbu, někam u Klatov (Třebýcina Open Air 2006, říká Pejsek). Bylo by čestné přiznat, že mně bylo zle. Dost. Při stavbě podia jsem ale zlehka vystřízlivěl, neb jsem to musel s pejskem zadrátovat. Nakonec všechno klaplo i s přijatelným zpožděním. Nejprve zahráli Monika & Myslivec Wedding Band a po nich my se setem svatebních věcí. Veček jsme pak zahráli ještě celkem standardní set našich písní do už docela rozjeté nálady. Bylo to super mejdlo, spousta dobrot k papání, spousta dobrot k pití. Já jsem odjel s Větývkou v noci, chlapci vytrvali a druhý den si to moc pochvalovali ;-).

 

Na jeden příspěvek toho je až dost, pokračování v deníčku o sletu. Takže vyčurat a spát!

Váš Jezz.
(Jezz.)

Civilní koncert v civilní den. Nástup z práce, kravaty a košile do futrálů od kytar, pivko, aby se člověk zrelaxoval a hodil do pohody. Chmelnice je prima klub, zajímavý prostor, objednaný zvukař byl velmi šikovný, i časově všechno klapalo. Na podiu menší tetris, dostat tam dvě kapely vyžadovalo letité zkušenosti tetris managerů. Koncert neměl bohužel žádnou propagaci, takže se sešli opravdu jen ti skalní, kteří pilně sledují stránky, hned si všechno píšou do kalendářů a za pravidelnou docházku si už dávno vysloužili berušky, sluníčka a červené puntíky...a naši nehynoucí lásku samozřejmě :-)
Zahráli jsme si opět velmi dobře, poprvé jsme vám předvedli i novou "V útěrý nahoře bez", na kterou jsme si v Ostravě netroufli. Je to vážná píseň o smutku všedních dní, které čeří jen pokleslá zábava. ...Ostatně jako všechny naše písně. Nicméně i v této písni najdete zbytky iluzí a špetku optimismu a velký silný refrén, kterým vám na konci skladby doslova pohladíme uplakané srdíčko :-D

 

Co se dalšího hraní týče, ocitli jsme uprostřed podivných zákulisních nejasností, zatím to bohužel vypadá, že koncert s Jablkoní, na který jsme se hrozně moc těšili, bude zrušen. No uvidíme...

 

S dokonalou úctou, Váš Jezz.

(Jezz.)

Do Ostravy cesta dlouhá, kdo to neví, ten je trouba. Je to tak. Už jsme v Ostravě několikrát hráli, takže troubové dávno nejsme, vyjeli jsme tedy v poledne. Bílý barák nabumbal plný bříško řepky, my jsme si nakoupili nějaký plecháče a jelo se. Dorazili jsme celkem včas, propletli se mezi rozesmátými konzumenty a začali krámovat. Festival měl menší zpoždění, nicméně organizace byla dobrá, takže všechno probíhalo smoothly. Hráli jsme do dobrého počasí, dobré nálady, v inspirativním prostředí. Hráli jsme procítěně, měli jsme údajně dobrý zvuk, párkrát s námi zalaškovali osvětlovači, i tu mlhu na nás pustili a nešeřili ji jenom na hlavní hvězdy. Bedlivě jsem pozoroval diváky a zahlédl jsme nemálo pozorných tváří, které soustředěně nasávali bardzo cool music ..a taky teda pivo a tak :-) Nezdržovali jsme se proslovama, hráli jsme jednu za druhou, abychom vyrovnali zpoždění a zahráli tak většinu toho, co jsme chtěli.
Já jsem si hraní vysloveně užil, jen mě mrzelo, že ta krásná slečna nalevo od pódia, se kterou jsem navázal významný oční kontakt a pilně ho celou dobu udržoval, pak někam zmizela :-( A to bych se jí podepsal (po 4 měsících tréninku už to umím i bez vyplazenýho jazyku!) , kam by potřebovala!!! :-) Po hraní jsme se dlouho nezdržovali, pár piv, nějakej párek, trochu pokecat, načepovat pivko na cestu a domů. Trošku jsme ve tmě zakufrovali, ale naštěstí ne moc. Bohužel jinak krásný a příjemný den výrazně zhořknul poté, co jsme přijeli před garáž, kde zase stále nějakej analfabet, co sice má řidičák, ale evidentně neumí číst. Nebudu zdržovat detailama...nakonec jsme ještě 100 metrů od baráku odevzdali příslušníkům něco peněz při běžné silniční kontrole a pak už jen komat...

Tak Ostravo, díky, někdy zase na viděnou. Jsou v běhu nějaká jednání, možná se uvidíme na podzim!
(Jezz.)

Obvykle když vám někdo řekne, že jste jeho naděje, kouká z toho malér. Akční hrdinové by vám o tom mohli vyprávět. Ale i s vědomím toho jsme se na Deltu vydali, máme výzvy rádi. Bohužel, naše limousine byla na laku, takže jsme způsobili v Praze jisté dopravní potíže (zácpu). Přepravit aspoň část našeho vybavení totiž vyžaduje větší množství osobních vozidel (a to lépe v provedení kombi). Na Deltu jsme přijeli v dobrá náladě a ještě jsme si ji vylepšili lahodnou plzničkou, aby se nám líp nosilo. Mírné zaváhání spoluvystupujících kapel způsobilo, že jsme na podiu začali krámovat jako první. My totiž neváháme nikdy - jak zmerčíme podium, tak než řekneš "Héj, kam to lez..." tak už jsou tam aspoň dvoje klávesy. Bejt rozpačitej se nevyplácí. Ale ono je to taky proto, že pánové Očičko a Klobouk mají dost kusů nábytku a než to na to podium naaranžujou, tak to holt chce čas. Po krátké dohodě bylo stanoveno pořadí: Qwerty, Feedback, Sopoty. Nebylo to ani tak proto, že bychom byli hvězda večera, ale Qwerty někam pospíchali a Feedback jsou až ze Zábřehu, takže je po koncertě čekala docela dlouhá cesta domů (respect!). Oproti mému osobnímu očekávání, že nepřijde ani noha (no, je fakt, že si to myslím pokaždý a pokaždý mě, mizerové, překvapíte :-), nějaké posluchačstvo přece jen přišlo! Harmonogram byl dodržen (sic!), nastoupili jsme zlehka po desáté. Tématem koncertu byla, pochopitelně, NADĚJE! Hráli jsme tedy výběr z našeho pestrého repertoáru - písně, které s nadějí (a beznadějí :-) souvisí. Líbilo se to tak, že jsme dokonce přidávali. Líbilo se to i dramaturgii klubu, takže se na náš můžete v budoucnu na Deltě, spolu s nějakou zajímavou kapelou, rozhodně těšit!
(Jezz.)

V pátek jsme byli pozvání pražskou kapelou Chichotaj do klubu Kaštan, scény to Unijazzové. Už víte, že máme rádi takový ty teplý kumbálky, útulný otomany a divany, ty voňavý obývačky, takže je vám jasný, že jsme se moc těšili. Před klubem jsme se potkali s kapelou Chichotaj a hned mezi námi přeskočila jiskra, jak od svíček Brisk. Báječní Chichotajové nám pak dokonce pomohli s našima krámama, za což velmi děkujeme, hned jsme si padli do ok. Později se pak ukázalo, že máme i hudebně cosi společnýho a večerem vrněly jemné intelektuální poemy, následované překvapivými zvraty a nekompromisní alternativou. V sále bylo cítit soustředění, napětí a tiché souznění. Zdá se, že vy, co jste hloupě promeškali, ještě budete mít příležitost, neb jsme si předběžně slíbili, že nějaký podobný večírek jistě k všeobecné radosti uskutečníme.

(Jezz.)