(věcný, suchý, heslovitý souhrn událostí kolem Sopot a tohoto webu naleznete v sekci NOVINKY)

V pátek, na den státního svátku, v den, kdy byla před 87mi lety založena naše republika (žádné chytré poznámky o tom, co je republika teď a byla tenkrát!), jel bardzo pace car trandik WRC (Wobrovska Rezidence na Colech :-)svým slimým tempem na vysočinu. Teda jel na naftu a směřoval na Vysočinu. Jeli jsme si zahrát na křest demáče havlíčkobrodské DENUDACE. Po příjemném společném koncertu ve Velvetu jsme se těšili. Večer zahájila kapela Minerva. Po nich jsme navázali pomalými skladbami my. Postupně jsme přidávali na tempu a končili jsme - abychom ukázali, že se toho nebojíme - skladbou Strach. Publikum si uváženě šetřilo síly na Denudaci, posedávalo, postávalo a popíjelo. A poslouchalo, poklepávalo a tleskalo. Přes určité potíže se zvukařem a šílenýma výkyvama v sítí (chudák můj aparátek, trpěl...) jsme si zahráli dobře. Sklidili jsme potlesk, podium a šli si poslechnout jak to mastí Denudace. Radostně jsme hojně popíjeli, v rámci posílení team spiritu byla i nějaká tequilka .-) Po skončení akce nás čekal přesun na horu Melechov. K tomu vám nemůžu říct nic, protože poslední dobou vždycky po usednutí do našeho pojízdného hotelu usnu :-) No ale prej jsme najeli nějak víc kilometrů, navigátor byl hoci rozbitej. Na hoře Melechov jsme se sešli z mnoha důvodů: narozeniny, oslava podzimu, umělecké dílny a taky prostě proto, že to děláme každej rok :-) V sobotu bylo členstvo penzionu Gábi rozděleno do tří dílen: keramické, fotografické a literární. Ukázalo se, že literátů je nepoměrně méně, ale jako umělecký vedoucí jsem rozhodl, že dílna zahájí i tak. Sám se sebou, jako jediným členem, jsem ostatně měl výrazně méně práce. Obě zbylé dílny měly frekventantů dost. A jejich práce byly tak kvalitní, že se je pokusím, aspoň v několika ochutnávkách, na tomto webu zvěřejnit.
Tak to byl náš víkend, plný skvělé zábavy, naplněných uměleckých ambicích a barevného podzimu. Těšíme se na vás v sobotu v Rock Café. Jestli nepřijdete, budu to brát osobně!
(Jezz.)

Krásný slunný podzimní den nás provázel na cestě na již 7. ročník kulturně-sociální události prvního významu - alternativního festivalu Smrt krásných stromků. Akce tohoto rázu máme rádi, zajímavá místa, zajímaví vnímaví posluchači, slibná prokulturní nálada, širší záběr stylově odlišných kapel. Leč jak jsme dorazili na inkriminované místo, hned jsme si řekli, zda jsme nešlápli do hovna. A mám-li být upřímný, šlápli. Já tedy naštěstí ne, ale boty několika členů bardzo cool tělesa zdobil čerstvý exkrement. Ale nebyli první ani poslední, místo takto označené nacházelo se totiž přímo u vchodu pro hudebníky, tak nebyli ani tak smutní. Začátek akce se mírně posunul kvůli tech. potížím, pro nás výhoda, mohli jsme si připravit pódium ještě před začátkem celé akce. Akci otevírali suverénní Hm...Tentokráte přijeli bez bubeníka, na charisma jim to avšak nijak neubralo. Propracované aranže plné zvratů evidentně diváky bavily. Sopoty hráli jako druzí. Připravili jsme razantnější, rychlejší set, otevřeli jsme to P-p-permanentní párty. Po křehkých, trochu zamyšlených, intelektuálních Hm... to byl možná příliš velký skok, takže chvilku trvalo, než se sál přeorientoval na Bardzo Cool Music. Hezky jsme si zahráli a pak jsme si ještě poslechli skoro celý set Al-Yaman. Bohužel už nic víc, protože yamanům šíleně dlouho trvala příprava a domů to byl přece jen kus cesty. Následující dva víkendy máte další dvě příležitosti zkontrolovat kvalitu bardzo cool music: v Havlíčkově Brodě a v Rock Café. Přijďte, rádi vás uvidíme.
(Jezz.)

Drahé posluchačstvo, v uplynulém týdnu jsme s hochy, již tradičně, trávili čas na hoře Melechov. Ještě před soustředěním jsme si střihli koncertek v Rubínu. Nebylo to úplně tak jak máme rádi: můj krásný apec nechtěl hrát, museli jsme se s Šéfem projet do zkušebny, začátek produkce byl jindy, než nám bylo řečeno, hráli jsme nakonec druhý, ne první a ta jiná kapela byla...no, i tak jsme si to užili. Přišlo vás poskrovnu, ale pokojová atmosféra soukromého večírku byla výtečná! Hned po koncertě (a pár Gabčách) jsme vyrazili po D-One na detašované pracoviště Melechau.

Po příjezdu jsme okoštovali velmi jemnou a velmi silnou hruškovici, kterou nás přivezl potěšit Pejsek. Touto první permanentní párty jsme se zkalibrovali a od té doby jsme nechodili spát dřív než začal řvát kohout. Koncept permanentní párty byl precizován v pondělí, kdy jsme příchod rána oslavili rozcvičkou a po dvou hodinách spánku jsme se svěží jako rybičky (kterým někdo před týdnem vypustil rybník) chopili svých nástrojů a zahráli překvapené rytmice (která v noci samozřejmě spala) kvapíka (no, to kecám).

Tvořili jsme soustavně a usilovně. Výsledkem je 7 nových nebo oprášených kusů, na které se můžete těšit na nejbližších koncertech. Pan Ríša se kvůli tomu musel změnit v Cartoon Samurai, v normální podobě šílenému tvůrčímu tempu nemohl stačit (ostatně jako nikdo z nás). Pan Větvička má taky novou přezdívku, ale já vám ji nemůžu říct, protože mi řekl, že pokud jí ještě někdy vyslovím, tak mi zbičuje genitálie....uznáte, že to po mně nemůže nikdo chtít.

Na hoře Melechovské bylo povětšinou pošmourno až deštivo, ale konejšivý praskot dřeva v kamnech nás udržoval ve velmi dobré pohodě. A tu jsme si taky ničím nekazili. Zásoba Gábin zachraňovala pitný režim, občas jsme si dali i výborný čaj z dílny Cartoon Samurai - obzvlášť nám chutnal Roibos a Darjeeling (hele, fakt nevím, jak se to píše, jo?) s květy pomerančovníku. Noční debaty a náslechy nejrůznějších žánrů udržovaly naší kolektivní mysl a vědomí při vědomí a ve špičkové formě. Při tvorbě jsme používali nejmodernější technologie: kazeťák už druhým rokem nahradila digitální Yama, poznámkový blok noutbuk. Ani to krásné obyčejné piano modernizaci nepřežilo. Pan Očičko má teď elektrofonní a je na něm napsáno Rhodes, Mark I !! :)
Ale abych vás nenudil. Buďte nahoře a volejte spolu s námi: Komm, Gábi, komm!!!
(Jezz.)

Sobota mě zastihla zabraného do zkoumání báječných možností nejmenovaného HDR softu, ve kterém jsem, ignorujíc 100 % vytížení procu, řádil na jedné z našich pecek. Zrovna když jsem nechal počítat kompresor na kopáku jsem si uvědomil, že už je čas popadnout kytačku, peněženku, klíče a telefon a vyrazit vstříc veselým zážitkům koncertním. Ve zkušebně jsme si ještě pro lepší pocit trochu zahráli, pak rychle sbalili, naložili a hurá hit the road. V tranzitu se jede hezky (i když spíš pomalu než rychle), společnost nám však dělalo špičkově vychlazené G. Jak jsem už řekl, spíš pomalu než rychle, takže jsme stihli G hned 3x. Přijeli jsme tedy dobře naladěni a časově tak akorát. V-cuku-letu jsme natahali našich sto padesát kufrů, krabic a beden do klubíku a ergonomicky jsme je rozmístili na pódiu. Šikovný zvukař s námi byl rychle hotov, takže ještě zbyl čas vdechnout nějaké to starobahno = nasát místní atmosféru. Příjemní Mimozáci i Annie's Tripové nám ohleduplně uhýbali v backstagi i u baru, vše tudíž mělo hladký průběh. Klub se utěšeně plnil a my se těšili. Pak padla vytoužená osmá a my odprezentovali jako starter Posledního brance. Vnímaví posluchači ocenili naši snahu reflektovat ožehavá společenská témata a zatleskali. A tak to šlo dál, pozorní posluchači nám dělali velkou radost. Příjemná atmosféra nás vybičovala ke skvělým výkonům a velkým výdejům pozitivní energie (naštěstí pramen starobrna nevysychal, tudíž byly tyto výdaje včas kompenzovány). Děkujeme za pozvání a těšíme se v budoucnu někdy na zopakovanou.
(Jezz.)

Nebudeme se přít, kdo to vlastně zapříčinil, že dnes radiovými vlnami šíří se éterem (ve skutečnosti vzduchem :-]) slovo i hudba. Mnohem důležitější je, že v roce 1923 započala v poštovní stanici Kbelská dnes už více než 80-ti letá historie Českého rozhlasu. Trnitou historii prolétneme, zastavíme se až v letech devadesátých, kdy vznikla stanice Radiožurnál. Na této půvabné, klidné stanici je pořad, který se jmenuje Alternativa a je vysílán v pondělí od 22:00.

A v tom se dostáváme k jádru pudla. Totiž tady v tom pořadu, na tomto rádiu, v to inkriminované pondělí, nás hráli. Pustili naše krásné béžové Cédé. Bylo to tak trochu poprvé, doposud jsme zazněli jen na rádiu inernetovém (Rádio Akropolis). Jsme z toho trochu dojatí. Jako třešnička na dortu zazněla v pořadu naše skladba Veliké Adios, kterou vtipně moderátorka Blanka využila, aby se s posluchači rozloučila. Dovolím si citovat: Adios, amigos...
(Jezz.)

Milé fanynky, milí fanoušové,
předem svého dopisu bych rád poděkoval posluchačské obci za početnou přítomnost. Rád bych také poděkoval báječným S'N'C, kteří navzdory krátkému času na přípravu a všem ústrkům v podobě málo místa na pódiu, podali zase skvělý výkon. Kluci, jste dobrý. Byl to velký kulturní zážitek. Tedy až na to, že nám do všeho furt kecal nějaký myslivec! Ono to bylo vůbec těžké, pěkně performovat, když se do toho pletlo takových věcí! Tak například tenhle Olejíček: normálně jdeme hrát a na pódiu nějaké individuum, které prý trénovalo Čaka Noryse, a že prý máme cvičit. Na to už jsme snad starý! A schizouš to byl tendle Olejíček, prej raz, dva, tři, čtyři a PĚT! (smyčka z naší písně Herr Niemand na procvičení tance ZDE) A prej a levá a hejbal pravou! Divnej chlap. O myslivcovi už jsem mluvil? Normálně, celej svůj život jsem si myslel, že lidi na papíře nemluvěj - jenže tenhle mluvil! A ke všemu furt! A prej honitba volá...co tím chtěl jako říct?
Milé fanynky, milí fanoušové, gratuluju, pokud jste v tombole vyhráli CD nebo triko. Gratuluju ještě víc, pokud jste si zmíněné koupili - člověk si hned věcí víc váží, když za ně musí solit. A vám, co jste tak neučinili, mohu jen doporučit: udělejte si radost a zakupte si také!
Desku nám pokřtil sám pan Robert Nebřenský - ano, ano, ten pán, co nám léta dělal radost jako frontman, zpěvák, kytarista a duše kapely Vltava. Ano, ten Nebřenský, kterého znáte z televize nebo z divadla Sklep. Krásnou poetickou znělkou, jarním výkřikem nám ji pokřtil a my jsme mu za to vděční.
O křestu mohl bych se tu rozepsat sáhodlouze, o všech strastech (nikdo, opakuji, nikdo si neumí představit, jak horko bylo v našich stejnokrojích a jak ty kaťata svinutý kousaly!!!), o všech radostech. Leč, kdo byl, ví, kdo nebyl, neuchopí, nepochopí, zůstane nepotěšen. A tak bych si už jen dovolil v závěru svého otevřeného dopisu upozornit, vás, fanoušky, že na našich stránkách je vám k dispozici kniha hostí, vulgo guestbook, kde pocity své, jakož i otázky, námitky, protesty, přání, vyznání a vše ostatní zvěčnit můžete. A na rovinu vám povím, byli bychom rádi. Pro vás jsme ho připravili a teď dychtivě každý den otevíráme, zda už nám píšete, zda už s námi komunikujete, zda už nás chválíte nebo haníte.

Tužte se.

Jménem kapely Sopoty
Jezzlen, váš bratr
(Jezz.)

Další zajímavosti k desce a křestu naleznete pod odkazem "více informací" na stránce "muzika".
Já jen v reakci na četné zkoumavé až podezřívavé dotazy dodám - ano, desku skutečně pokřtil Robert Nebřenský. Ač fyzicky v tu chvíli přítomen jinde (měl na inkriminovaný večer jiný závazek), dal k dispozici svůj nezaměnitelný hlas (ze záznamu), obličej (na fotce) i invenci (výše zmíněněný poetický křestovní projev - POSLECHNĚTE ZDE). Za to vše mu znovu děkujeme. Bylo to velký :).
(rum)

Bratr Jezzlen je ovšem v tomto čase prázdná nádoba. Múza, ta coura proradná, courá se kdesi, snad mezi jezery a plesy, možná bály a plesy, nemám zdání. A přitom se toho tolik děje. A fanoušek žízní po informacích. A těch se mu nedostává. Upadá do letargie. Přichází spleen, ta nechuť zamračených dní. A přitom se má radovat. Má se radovat, protože my se radujeme. Má se radovat, protože jsme konečně dotočili desku. Protože a neboť jsme desku konečně smíchali. Bahaj, smíchali a potom křest naplánovali. A všechno na křest sehnali. A křest uskutečnili. A fanoušek, teď žíznivý po informacích, tam byl a radoval se. A tak to má být, tak to máme rádi. Proto to děláme. Pro radost. Pro tu esenci, prapodstatu bdělého žití. Hledajíce Eudaimonii, plujíce Ataraxií, noříme se do bublin štěstí. Protože jsme pokřtili naši první, opravdovou, skvělou desku...kterou teď posloucháte.
(Jezz.)

Je to ale romantik i bez múz, co? CHA?
Detailních a popisnějších informací se zde dočkáte záhy, stejně tak jako foto- a videodomumentace, kteréžto obé mediální modality byly na křestu dokonce v rukou profesionálů, takže bezpochyby je na co se těšit. Navíc visí ve vzduchu šance točit v létě klip!
(rum)

Březen, za kamna vlezem, duben, ještě tam budem. Ale kdež! Jaro je totiž klidně v plném proudu, teplo, slunce, kytky, lidi vyvalený na zahrádkách, kolem pobíhají psy, malý děti a my s bednama. No prostě jedním slovem: idyla! Ale to předbíhám. Začalo to tím, že jsme vlítli do zkušebny, přerušili intenzivně probíhající zkoušku spřátelených Eclipse (už tam byl bubeník a čekal na ostatní teprve půl hodiny) a vzali všechno, co tam zbylo po naší poslední invazi, čímž jsme pravděpodobně poněkud omezili případnou produkci Eclipse :-/ Kubu jsme hned zneužili jako nosiče, takže nám to rychle uběhlo. Děkujeme. Kafárna Na kus řeči je prima místo, pro nás jako ušitý. Klidná a přátelská atmosféra, genius locí přímo dýchá z každé třísky krásné podlahy. (A navíc tam čepujou Bernarda :) Zatímco jsme stavěli aparáty a zvučili, vmezeřilo se nepozorovaně do sálu publikum, takže když jsme se spokojeni otočili, že už konečně můžem jít na pivo, úplně jsme se lekli. Tak jsme teda šli fakt jenom na jedno, aby nás to neomezilo ve výkonu a funkci. Hned po tom jednom rychlým pětipivu jsme se vrátili na pódium, pan Klobouk zařval: RAZ, DVA, TŘI a začali jsme hrát Skleněný voči. Hraní jsme si súpa-trúpa užili a soudě podle šťastných úsměvů na vašich tvářích, vy taky. Děkujeme a těšíme se na další brzkou shledanou!
(Jezz.)

V úterý jsme hráli na obrovské párty katedry geodézie a kartografie (doufám, že to píšu správne :). Protože ale nejsme geodeti a mapy nejsou to, co bychom četli před spaním, nemohli jsme to najít! No nakonec jsme to teda našli, ale mezitím jsme projeli všechny jednosměrky, co na Balabence jsou a možná i ty, co tam nejsou. Na příjezdový cestě si nás přeměřili securiťáci (všimli jste si: přeměřili, to je fór, co? Cestou na geodetickou párty?! CHA!) a pak ještě jedni, ale pustili nás, neb jsme jim řekli, že jsme kapela. Pak už jen standardní stěhování (díky bohu za výtah) a osidlování backstage. Byla to obrovská akce, ale nás to kupodivu nezastrašilo a měli jsme dobrou náladu. Jenom Šéf měl hroznej hlad, vypadal, že omdlí, ale pak řekl, že hlad je převlečená žízeň a dal si pár piv. Pak už měl dobrou náladu a barvu taky. Krom skvělého zázemí a spousty ochranky (furt jsme mávali těma barevnejma páskama, protože jsme se jich báli - byli vážně děsně namakaný) tam bylo taky hrozně moc posluchačů (teda posluchačů Českého Vysokého Učení Technického), nás ale poslouchali pak taky :) V jednu chvíli jeden z pořadatelů utrousil cosi o 400 lidech, ale přesná čísla nemáme (určitě jich bylo víc! :) Do hraní jsme se vrhli po hlavě a odměřeným (jo, stíháte?) geodetům se to líbilo. No nevím, jestli mi budete věřit, ale někteří i tančili! (šok). Zvuk byl teda asi dost velikej, nám tam houkaly takový hluboký vazby, až se některým členům málem vyvalil bok, ale venku to prej šlo. Koncert jsme si užili, až se nám nechtělo domů, takže jsme byli druhej den v procesech dost podtaktovaný. Nejeli jsme totiž hned domů, protože jsme zjistili, že tam jsou ještě další patra, tak jsme se projížděli výtahem a hráli na schovku (...no teď už teda fakt kecám...). Děkujem všem mistrům teodolitů, znalcům S-JTSK a baltu po vyrovnání, jsem zvědav kolik se vás ukáže na křestu v květnu!!!

(Jezz.)

Poté, co jsem harddisk s megabajty předal odborníkům ve 3bees studiu, myslel jsem si, že je to za námi. Leč neříkej hop, dokud jsi nemíchal. Druhý den mi Kakaxa volal, že ten zpěv je špatně nahranej. Košil bylo asi málo. A tak se Šéf musel svěřit do péče profesionálů a ještě jednou ze sebe dostat to nejlepší. Pod taktovkou Binksfe zpíval jako o život. A bylo to dobře. Zpěvu se přece jen musí věnovat hodně pozornosti.
(Jezz.)

V sobotu jsme vyrazili odpovědně brzo, vstříc zasněženým silnicím, s vědomím letních cviček a očekávaného sněžení. Vzhledem k mnoha zastávkám (pro členy, pro nástroje) jsme nabrali mírné, leč přijatelné "fršpétunk" (stav silnic Šéfa nezpomalil, smyk je prostě jen jiný způsob průjezdu zatáčky). Cestou jsme monitorovali polohu pana Očíčka, který pohrdnul trandibárem a dal přednost cestování v luxusním Fau Vé. Přijeli jsme tedy synchronizovaně a včas. Na místě už byli Lure of Senses, zvukař, barmanky a vůbec vše potřebné pro kulturní fete. Čirou radost z koncertu mírně zkalily dohady o tom, v jakém pořadí kapely vystoupí. V rámci smíru a podle rčení moudřejší ustoupí, hrála kapela Sopoty jako první. Což se nakonec ukázalo jako dobrý dramaturgický záměr, neb večer tak měl přirozený vývoj, od bardzo cool fusion po grunge skvělých Lure of Senses. Diváků bylo dost, už jen počet účinkujících dosáhl slušného počtu 16 kusů a to už je dobrá návštěva, přátelé. Klub Česká 1 vyniká neotřelým interiérem, výborným zvukem s profesionální obsluhou, výtečným a pitným dačickým a vybranou kuchyní. Toho všeho jsme si plnými doušky užívali. Akorát začínám nemít rád zvukové zkoušky, neb je naše rytmická sekce začala systematicky zneužívat k čiré exhibici a zastrašování rytmických sekcí ostatních kapel (což se jim občas celkem daří :), takže mně pak už nezbývá než dělat jako legraci (nebo že bych si napříště připravil nějaký opečený riff? :).

Zahráli jsme si parádně a to i díky Vám, fanoušové a fanynky. Náš výkon se setkal s tradičně vřelým přijetím, zahlédl jsem několik podupávajících nohou a 7 zavlnění v pase. Děkujeme zejména kapele Lure of Senses za skvělou společnost a příjemný večer.
(Jezz.)

Následující víkend jsme se sešli v detašovaném pracovišti Bardzo Cool Tones JinRiš's residence, kde se mělo uskutečnit poslední nahrávání převeliké desky. Krásné prostředí nás příjemně naladilo, stejně jako dobrý čaj, který Pan Ríša připravil. Bylo třeba provést nějaké akustické úpravy, ale naštěstí měl Ríša zrovna vyprané všechny košile, takže je mohl místo žehlení všechny pověsit na ramínka a tím zmenšit přirozený dozvuk místnosti na přijatelnou úroveň. Doprostřed džungle košil jsme odborně umístili kecák kapacitního typu a jali se nahrávat. V sobotu jsme většinu času věnovali zpěvům a je pravda že tentokrát byl Šéf lépe připraven. Taky věnoval přípravě celý předchozí večer, díky čemuž bylo mně, jeho sparing partnerovi, trochu blbě. Ale ne moc. Šéf všechno odžil, takže je to vážně srdíčkem a tak jsme to chtěli. Několik vokálů jsme spáchali i my, amateurs. Nebylo to jednoduché, neb nejsme profíci a tak já měl příliš slabý hlas a i ta rytmika ze začátku kulhala. Panu Ríšovi zas někdo zapomněl říct, že ve slově Kytky je "t", takže zpíval Ky-ky. Ale brzo se všechno vysvětlilo a po krátkém logopedickém cvičení i on zpíval Kyt-ky. Pak si i zafoukal, z čehož měl radost, tak jsme byli všichni šťastní. V nejlepším jsme museli končit, neb jsme měli zkoušku v protiatomovém krytu 30 metrů pod zemí, kdesi v podloží sedimentů Jury a Křídy, dneska se tomu nahoře říká Žižkov. Druhý den už měl šéf jen jednu a pak přišel na řadu Ríša. Mocně dul na kecáky a my mu do toho mocně kecali. Že nás nezabil, za to vděčíme pouze a jedině jeho křesťanské lásce k bližnímu svému. Značně vysíleni jsme skončili k večeru a léčili se z toho v zaměstnání celý týden. Leč, heuréka! Je to nahraný!!!!!!!!!!!!!!!! Hurá.
(Jezz.)

Sešli jsme se opět v detašovaném pracovišti Bardzo Cool Tones Rziczany, ve složení Pan Kentáček, Pan Ríša moje Kleinigkeit. Na zapůjčený kecák kapacitního typu (děkujeme Martinovi z Dave Studio) s vkusnou punčoškou, která plnila funkci windšucu, nastoupil Šéf. Posilněn a naladěn ze schůze, kterou jsme si den předtím uspořádali, podal solidní výkon. Ríša si chudák ani nevrz' (teda nefoukl), čas ubíhal neúprosně rychle. Večer jsme byli probíhající práce zhodnotit a po několika pivech jsme se rozhodli věnovat zpěvům ještě nějaký čas.
(Jezz.)

Last but not least! Veden paranoidní představou o tom, že se deska dostane ke spoustě posluchačů, jsem nevydržel a poté co jsem si nahrávky během proběhnuvšího týdne přesně 3705 x poslechnul, jsem se vrátil na místo činu. Drobné opravy byly v cuku letu zaznamenány. Několik dalších hodin jsem pak dílo přesouval do počítače, procesoval a převáděl do formátů a vůbec, aby se mohli připravit pánové Šéf a JinRiš.
(Jezz.)

Ačkoli jsem si svatosvatě slíbil, že před dalším nahrávání už fakt budu cvičit, nevyšlo to ani tentokrát. Nahrávání probíhalo v detašovaném pracovišti Bardzo Cool Tones Rziczany. Tentokrát jsem na to byl sám a možná to bylo dobře. Sám jsem si čudlíky zakroutil, sám kecáky umístil, sám všechno nastavil a sám jsem si kriticky vypínal červené tlačítko. Výsledek se dostavil. V mírně melancholické náladě jsem se dopustil několika velkých tónů a nevšedních vedení harmonických linek.
(Jezz.)